Blíží se Vánoce a já vnímám počínající nákupní hysterii. Krásný slunečný víkend. Celé rodiny v shopping centrech vláčí za sebou řvoucí a znuděné děti, nebo je naopak nechají řádit mezi regály a manželky tlačí na stejně znuděné otce dětí, aby si zkusili to či ono, jelikož to jistě potřebují a za takovou cenu to nelze v obchodě nechat. Postarší pár se také do tohoto mumraje vydal a manželka sekýrujícím tónem diriguje svého muže s těmi „nejlepšími úmysly“: „Kafe nepotřebuješ, přišli jsme pro spodky!“. Muž si neobvykle zachovává úsměv na tváři s tím, že má ale na něj chuť a že si ho dá. Tak se žena ujímá vedení a vybírá mu kávu, která je pro něj nejlepší. Muž je bezradný, jelikož chce jinou. Zachraňuje ho vlídná prodavačka s dotazem, jakou kávu má rád a následně mu doporučí takovou, na kterou měl opravdu chuť. Vejdu do dalšího obchodu a kousek od dveří mne opět atakuje prodavačka s dotazem, s čím mi může pomoci. K tomu navalí množství informací o tom, co vše bych mohla ještě chtít a co firma poskytuje. Mám chuť jí poslat s otráveným obličejem do háje, jelikož taková přepadení prodávajícím nesnáším a jsem si jistá, že pokud budu potřebovat, dokážu si o pomoc či informace říci. Dobře ale vím, že u každého zákazníka musí „odemlít“ vše, co jí zaměstnavatel nařídil v domnění, že ho ovlivní k maximálnímu nákupu. Bylo by ale naivní myslet si, že chce zákazníka skutečně k nákupu ovlivnit a vše říká v jeho dobru. Tuto informační smršť a křečovitý úsměv spouští jen proto, že každý zákazník je potencionální firemní kontrola, zda „odemlela“ skutečně vše. Pokud ne, má po odměnách. Na zákazníka, který má opravdu potřebu něco probrat a touží po asistenci, nemá na druhou stranu čas, protože by případnou kontrolu v tom mumraji mohla minout.

Musím se pozastavit nad tím, jak marketing společností manipuluje a nad tím, jakou možnost a nevyslovený souhlas mu k tomu lidé dávají. Psychologicky dokonale propracovaná manipulace lidí, kterou marketing představuje, cílí na přesná místa našeho podprahového vnímání k tomu, abychom nevědomky vytvářeli „davové šílenství“, utráceli za věci, které nepotřebujeme, měli vše, o čem se říká, že je to moderní, doba si to žádá a udrželi krok s ostatními. Kvůli čemu to tedy jsme ochotni připravit naše děti o krásný víkend a společně strávený čas. Proč jsme imunní, když nám malinké dítě, které tak milujeme, v obchodech pláče, nudí se a je nešťastné? Proč nás nešokuje, když dítě začíná pobírat rozum a jeho představa o nejlepším místě pro volný čas je obchodní centrum? Obrovské množství lidí je již obětí manipulace a také nevědomky vyškolenými manipulátory. Žijeme v době, kdy již od narození učíme děti k tomu, co vše potřebují a kde jsou ta místa, která je vždy uspokojí. Štěstí z dobrého nákupu na ně přenášíme častěji, než dobrý pocit z procházky a společné hry. Jsme skvělými vychovateli další spotřební generace, která poté bude ještě lepšími učiteli svých dětí.

Řadoví prodávající se stávají prodejními stroji bez opravdového zájmu o zákazníka či klienta. Jsou jen prodlouženou rukou marketingu a zákazník stejně na konci nedostane to, co potřebuje. Buď je otráven z nátlaku, nebo že mu nebylo věnováno pozornosti dost. Pokud je zákazník opravdu spokojen, je to o osobní odvaze prodavače, jeho osobního zájmu o zákazníka a talentu, který má. Odhadnout zákazníka, způsob, jak ho oslovit a odhalit jeho potřeby bylo vždy umění a významný díl přirozené psychologie. Toto umění vycházející z osobnosti prodávajícího je ovšem zdárně ve společnosti ničeno. I tak se lze přimluvit za drmolící prodavače, aby byli odmítnuti s úsměvem a soucitem, jelikož jim nic jiného nezbývá.

Horší je, k čemu se to vlastně oborníci z oboru psychologie propůjčují. Proč se zpronevěřují své odbornosti, která má sloužit pro dobro a duševní zdraví lidí a nechají se kupovat za balíky peněz obchodními společnostmi, které pak lépe lidi finančně ždímou. Když to vezmu ad absurdum, tam, kde je rozežranost a svoboda jednoho, začíná závislost a chudoba druhého. To nehovořím o morální úrovni, po které se příliš nevolá. A to vše neplatí jen v marketingu, ale i v politice a ostatních oblastech. Zamysleme se nad tím, kdo jsme, jací jsme, co je v nás nejlepší a co kdo může druhým předat. Uvědomme si, kde je hranice naší vůle a manipulace druhými. Buďme sebevědomí, ne hračkami těm, kdo mají sebevědomí až dost. Do úst se mi dere naléhavá Fučíkovská věta: „Lidé bděte!“, aniž bych se hodlala obětovat. Ale uráží mou přirozenou inteligenci, když mi není dán prostor rozhodovat se o vlastních potřebách samostatně a o to hůře, když se jedná o běžný nákup.